Klenutou branou uzavřený dvůr a dvouštítové průčelí – ať již prosté či zdobné – bíle natřeného stavení korunované červenou střechou. K humnům otočená řada mohutných stodol s temnými ústy vrat trpělivě čekajícími na úrodu. Tyto prosté znaky usedlostí spolu s půvabným krajinným rámcem vytvářejí poetickou kompozici jihočeského venkova, jenž je již od 19. století inspirací mnohým umělcům a většině Jihočechů se vryl hluboko do srdce. A nejen Jihočechům, obraz vesnice nebo samoty usazené v krajině je zde natolik charakteristický, že zastínil jiné osobité rysy kraje i jeho subregionů, a okolní svět jej vnímá téměř výhradně touto perspektivou. Stejně jako jsou některé jiné oblasti naší republiky nazývány kraji hradů, vína či třeba lázeňství, jižní Čechy jsou především regionem venkovské architektury, pro kterou zlidověl ne zcela přesný název „selské baroko“. O nadregionálním významu a specifičnosti tohoto fenoménu hovoří i fakt, že na prestižním Seznamu světového dědictví figurují venkovská sídla tohoto typu pouze ojediněle. A právě Holašovice jsou touto výjimkou a od roku 1998 se k tomuto odkazu hrdě hlásí.