Technické stavby v jižních Čechách

Technické stavby v jižních Čechách

 

Technické stavby různých funkcí zajišťovaly každodenní fungování vesnice. Šlo především o kovárny, mlýny, hamry, pily, různé sušárny a seníky ,obecní váhy a pece, a v mladší době i hasičské zbrojnice.

Nejvíce zastoupenou skupinou technických staveb ve venkovském prostředí jsou mlýny, které se u nás objevují od první poloviny 12. století. Výstavba byla finančně nákladná a technicky náročná, proto měli mlynáři mlýn často v pronájmu od vrchnosti, církve nebo od panovníka. K nárůstu počtu mlýnu pak došlo až v období středověku.

Rozlišujeme mlýny větrné a vodní, vodní pak podle způsobu nahánění vody  na mlýnské kolo na mlýny s horní, střední a dolní vodou. V jižních Čech se dochovalo v původním či adaptovaném stavu 459 vodních mlýnů.

V mlýnech se zpracovávalo obilné zrno na mouku buďto tradičním způsobem v soukolí mlýnských kamenů , či ve strojních mlecích stolicích. Od počátku 19. století došlo k industrializaci celého odvětví a dochovalo se větší množství strojně vybavených mlýnů tzv. uměleckého složení: s mlecími stolicemi, různými vysévači  zrna, čističkami a kapsovými dopravníky.

Mlýny se nacházely ve větší či menší vzdálenosti od každé vesnice s vodním tokem. Mlýnská kola byla zásobena zpravidla uměle vybudovaným vodním tokem tzv. náhonem. Vzhledem k povaze provozu bývaly mlýnice jedněmi  z prvních patrových budov ve vsi. Častou součástí mlýna byla i budova pily s vodním kolem. Nejbližšími mlýny  jsou Podevrážský mlýn, zřícenina  Zábořský mlýn, Reitingerův mlýn ve Strýčicícch, Dehtářský mlýn nebo Hýskovský mlýn v Žabovřeskách, které ale nejsou pro veřejnost přístupné.

Další skupinou technických staveb byly hamry, tedy budovy , ve kterých se suroviny zpracovávaly pomocí kladivové stoupy poháněné  silou vodního kola, bývaly proto často provozně spojovány právě s mlýnem. Hamry  mohly zpracovávat různé suroviny, např. kosti na moučku, lněné semeno na olej, nejrozšířenější však bylo zpracování železa za studena. Vykovávaly se zde drobné železné nástroje, pluhy, lopaty, kladiva, sekery a další předměty. Jeden ze tří hamrů v České republice, které se dochovaly plně funkční, stojí nedaleko Trhových Svinů - Buškův hamr byl založen již roku 1780  v těsné blízkosti mlýna na Klenském potoce. Zdejší dubový buchar, nazývaný kobyla,  je největší v Čechách. Je poháněný soustavou tří vodních kol. Hamernické řemeslo zde bylo provozováno až do roku 1948, rekonstrukce proběhla v letech 1990 až 1995.

V hojném počtu byly na vesnicích zastoupeny kovárny a to téměř v každé vesnici. V 19. století se postupně přesouvaly od chalupy kováře k více osamostatněným polohám na návsi. V kovárně se pracovalo s otevřeným ohněm a zpřísňující se podmínky požární bezpečnosti měla za následek odlučování kováren od ostatních domů.

Půdorysně se kovárny obvykle dělily na dvě části. Uvnitř se nacházela pracovní místnost s měchem a výhní. Před budovou pak byla plocha pro kování dobytka, která se postupem času  stále častěji klenula a vytvářela tak podklenutou předsíň. V této předsíni je zpravidla umístěn vstup do objektu a zároveň se jedná o typický znak jihočeských kováren.

Specifickým jevem v jižních Čechách jsou seníky roubené konstrukce, které se přes relativně vysokou historickou rozšířenost do dnešních dnů téměř nedochovaly. Kromě jižních Čech se seníky  častěji objevují na Slovácku a Luhačovicku. V jižních Čechách jsou nejznámější seníky seskupené ve dvou lokalitách, u Volar na Prachaticku a u Třeboně na Jindřichohradecku. Třeboňské seníky vznikly jako zázemí pro třeboňské obyvatele, kteří si z prostorových a bezpečnostních důvodů nemohli dovolit postavit prostor pro uskladnění sena v areálech městských domů. Většina z nich je dřevěné rámové  konstrukce s dřevěným obitím, ale časté jsou i celoroubené konstrukce. Pro vznik volarských seníků byly i další důvody. Místní obyvatelé byli závislí na chovu dobytka a vzhledem k častému výskytu požárů v dřevěné zástavbě by bylo skladování krmiva přímo v domech pro život místních lidí nebezpečné. Navíc byly louky kolem Volar zamokřené a odvoz sena byl možný až po zmrznutí půdy. Podobný princip umisťování seníků mimo osídlení se uplatňoval v sousedním Dolním Bavorsku i hornorakouském Mühlviertelu. Počet seníků byl velmi vysoký, odhaduje se na 500 až 600 staveb.

Nejmladším stavebním druhem jsou skladovací budovy dobrovolných hasičských sborů. Hasičské zbrojnice bývají často vyzdobeny štukovým motivem helem, sekyrek, žebříků, hasičských proudnic a dalších podobných nástrojů. Obvykle je nalezneme na návsi u zdroje vody. Nejstarší z nich pocházejí z přelomu 19. a 20. století.

 

* Zdroj:  DROZDA, Jakub, Marek EHRLICH, Pavel HÁJEK, et al. Holašovice v kontextu jihočeské venkovské architektury. České Budějovice: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích, 2017. ISBN 978-80-85033-76-2.