Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
30 31 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 1 2 3

Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Historický vývoj současné obce se datuje od středověku, zhruba do poloviny 13. století. Z pravidelného půdorysu a rozmístění jednotlivých budov je možné usuzovat, že byly založeny na tzv. zelené louce, tedy bez využití staršího sídelního útvaru, a jsou výsledkem kolonizačních snah v jihočeském pohraničí.

Holašovice

První písemné zmínky nejen o Holašovicích, ale i o okolních obcích pocházejí z 2.poloviny 13. století, ale historie osídlení této oblasti je mnohem starší. Datuje se zhruba do mladší doby kamenné, neolitu, tedy do doby zhruba před 7 tisíci lety. Tuto domněnku potvrzují nálezy rozsáhlého neolitického sídliště, které se nacházelo zhruba 5 km od Holašovic v okolí rybníka Dehtář. Na ploše o rozloze 4 ha zde byly nalezeny úlomky nádob a různé štípané kamenné nástroje. Jde o doklad prvního trvalého osídlení této části jižních Čech. Z mladší doby bronzové (cca 1000 až 1200 př. n. l.) pak pochází nález většího počtu bronzových předmětů v bezprostřední blízkosti Holašovic. Bronzové předměty, srpy, hroty kopí, nože a náramky jsou dnes součástí sbírek Jihočeského muzea v Českých Budějovicích. Keltské osídlení pak bylo zaznamenáno v okolí obcí Čakov a Zbudov.  S příchodem Slovanů se střediskem oblasti staly Netolice, které na přelomu 11. a 12. století spravovaly relativně rozsáhlá území s nízkou hustou osídlení. To se ale postupně měnilo v síť trvale osídlených vesnic a osad, jejichž obyvatelé se věnovali zemědělství.

Holašovice, jak již bylo řečeno, byly založeny v polovině 13. století a z jejich uspořádání je jasné, že jsou výsledkem plánovitého úsilí o kolonizaci pohraničí. Sídelní vývoj vykazuje neobyčejnou stabilitu -  historický počet a situování usedlostí se dochoval dodnes prakticky beze změn. K určitému rozšíření zástavby došlo až v průběhu 20. století, ale tyto objekty i zemědělský areál jsou situovány na severovýchodním a jižním okraji, mimo kompaktní středověké jádro.

Holašovice

Z názvu vesnice je možné se domnívat, že se zde usadili lidé jistého Holase nebo Holaše, který mohl být členem širší královské družiny nebo nižší šlechty. První písemná zmínka se objevuje v roce 1292 v listině krále Václava II. Ten vyhověl potomkům Slavomíra z Němčic na vrácení některých pozemků, které byly v té době v majetku vyšebrodského kláštera. Jako kompenzaci pak klášter dostal část královského majetku jihovýchodně od Netolic; a to vesnice Strýčice, Vodice, Záboří, Všemily (dnes zaniklá obec), Dobčice, Lipanovice a Holašovice. Tyto vesnice zůstaly součástí klášterního majetku až do roku 1848 a i přes značnou vzdálenost byla tato místa hospodářsky i duchovně spjata.

 

Z období pozdního středověku, tedy z 15. a 16. století, se dochovalo jen několik pramenů, lze ale předpokládat, že jako součást klášterního majetku se i Holašovice potýkaly s husitskými vojsky, a to hlavně v období Žižkova tažení na Prachaticko.

V této době odváděli hospodáři část platů českokrumlovskému zámku (i přes to, že nebyly součástí tohoto panství) – šlo o část z tzv. jiterních pozemků, což byla míra pro plochu, kterou bylo možné zorat párem volů za jeden den. Z této doby je datován také tzv . krumlovský urbář (r. 1510), který dokládá první jména holašovických hospodářů. Z tohoto dokumentu je patrné, že v té době bylo obyvatelstvo Holašovic převážně české národnosti.

To se však změnilo po morové epidemii, která mezi lety 1520 až 1521 zasáhla celé jižní Čechy a nevyhnula se ani Holašovicím. Podle legendy, která se zde předává z generace na generaci, přežili tuto tragédii jen dva lidé, kteří vesnici opustili a ta tak zůstala prázdná.   Holašovice pak byly osídleny znovu poddanými vyšebrodského kláštera, tentokrát převážně německého původu. Dokument z této doby – Vyšebrodský urbář – dokládá kromě převážně německy mluvícího obyvatelstva také ukončení základního urbanistického vývoje vesnice. Díky němu víme, že již v roce 1530 stálo kolem návsi 17 usedlostí a tento počet se dodnes nezměnil.

Období třicetileté války znamenalo pro Holašovice díky jejich poloze vůči Českým Budějovicím neustálé nebezpečí jak ze strany stavovského povstání, tak ze strany císařské posádky. Kromě těchto útrap ale přinesla třicetiletá válka obyvatelům Holašovic i jednu velmi podstatnou výsadu – osvobození celé zábořské rychty od úmrti, což v praxi znamenalo, že místní hospodáři mohli před smrtí volně naložit se svým movitým i nemovitým majetkem.

Od pol. 17. století začínají přibývat písemné prameny, což souvisí se snahou o přesnou evidenci poddaných. Vznikají nové pozemkové knihy, které podrobně sledují demografický vývoj ve vesnici a díky soupisům majetku nám umožňují udělat si představu o dnešní ceně gruntu a jeho vybavení.

 

V 18. století došlo na základě patentu Marie Terezie z roku 1770 k označení statků popisnými čísly, a i přes to, že je v té době v katastru zaneseno 22 čísel, gruntů je stále 17. Nově totiž byla čísla přidělena i výměnkům a dvou malým obecním domkům v jihozápadním koutě návsi.

K zásadním změnám v životě místních obyvatel došlo v pol. 19. st. – v roce 1847 došlo ke zrušení poddanství a přijetím provizorního zákona byly položeny základy pro vznik územní a obecní samosprávy. Obce se tak staly základní stavební jednotkou státu. Závislost na vrchnostenské správě byla nahrazena začleněním do příslušné hejtmanství. Z demografického hlediska je většina obyvatel stále německé národnosti.

Významně do života místních obyvatel zasáhla druhá světová válka. Podpisem Mnichovské dohody došlo k posunutí hranice německé říše hluboko do vnitrozemí, až za hranice zábořského katastru, a Holašovice se tak společně s dalšími vesnicemi staly součástí říšského území. To mělo za následek nucený odchod českých obyvatel, což postihlo celkem i tři holašovické rodiny. Situace se ale otočila  a po válce, v roce 1946, začal nucený odsun Němců, který se týkal naprosté většiny obyvatel z celkem 12 usedlostí. Osidlování Čechy z okolních  vesnic probíhalo pozvolna, a ještě v roce 1950 zde bylo o čtvrtinu méně obyvatel než před válkou, v roce 1930.

HolašovicePo osvobození v roce 1945 byl ustanoven revoluční národní výbor. Holašovice nebyly samostatnou obcí. V letech 1850 až 1945 byly osadou obce Záboří. V roce 1951 byly chvíli samostatnou obcí, ale ještě před koncem roku se se Zábořím opět sloučily. Od roku 1964 patřily Holašovice, Čakov, Čakovec a Holubovská Bašta pod sloučený místní národní výbor v Jankově. V současnosti spadají katastrálně i úředně pod obec Jankov.

 


 

Duchovní život

Od konce 13. století obyvatelé náležely do obvodu římskokatolické strýčické farnosti a do působnosti kláštera ve Vyšším Brodě. Od roku 1784 byly Holašovice spolu s Čakovem, Jankovem a Holubovskou Baštou součástí čakovské farnosti. Farář ve Strýčicích se ale nechtěl vzdát svých práv k obyvatelům Holašovic, a hlavně poplatků od nich. Tyto spory mezi oběma farnostmi táhly až do poloviny 19. století. Připojení k čakovské farnosti mělo za následek ještě jeden problém - všichni holašovičtí věřící byli německé národnosti a proto se domáhali sloužení mší také v němčině, jak byli zvyklí ve strýčickém kostele. To ale u ryze českého obyvatelstva Čakova a Jankova narazilo na odpor. Od roku 1788 tak farář kázal každou třetí neděli německy a ostatní dny česky.

Německá kázání byla předmětem diskuzí v době česko-německých národnostních sporů na sklonku 19. století, a hlavně po vzniku Československé republiky. V prosinci 1918 byla německá kázání pro holašovické farníky úředně zrušena a veškeré bohoslužby probíhaly jen v českém jazyce.